Nedávno jsem odpovídal na dotaz, jak a proč jsem se dal na kiteboarding? Odpověděl jsem, že je to super a nechal jsem to být. Ale otázka zůstala v hlavě a hlodala… Maličko jsem se nad tím zamyslel, zapátral v hluboké paměti a zde je má zpověď. Pokud Vás zajímá…
Mé začátky, aneb jak jsem se stal větrofanatikem
Jako mladý, krásný konzultant, budoucí finanční ředitel jsem se zhruba v roce 2005 potuloval kdesi okolo Novomlýnských nádrží a viděl jsem tam ty draky. Samozřejmě jsem nevěděl, co to je a říkal jsem tomu padáky. V práci jsem se seznámil s Filipem (Ozone) a on mě pozval, ať se někdy přijedu podívat.
Přijel jsem, viděl jsem a zaujalo mě to. Domluvil jsem se s Filipem, že pojede na jezero Lago di Croche do Itálie dělat instruktorský kurz a že já budu jeho klient (čti jelito). To bylo jaro 2006.
Z výletu si moc nepamatuju, ne že bychom kalili, ale je to už dávno. Pouze střípky: Filipovo zvracení z mé jízdy horskými serpentýnami, pláž totálně zabahněnou, takže jsme byli jak vix, můj první drak Slingshot Diesel 13m rok zhruba 2004 (ostré C bez depoweru, šílená jebka:)) rozervaný od jiného kurzanta, protože instruktorská firma jaksi nespočítala potřebu draků, atd.
Ale jeden okamžik si pamatuju dokonale. Po spoustě marných pokusů, vláčení drakem pod vodou, topení se, mlácení o vodu, Jesus walkingu (chůze po vodě, což jsem zjistil později, že je to velmi efektní oldschool trik) jsem se ROZJEL doleva a jel jsem. Samozřejmě jsem jel doprčic.
Omámen jsem valil dál, cca 300m. Vůbec jsem neřešil, co tam. Stalo se to nevyhnutelné. Spadl jsem, ztratil prkno a drak mi spadl na vodu a plynule mě táhnul do italské džungle. Zkrátím to. Vrátil jsem se zpět pěšky za hodinu, draka zmuchlaného podpaží, ze špagátů svetr, já kompletně od bahna. Ale CHYCEN, i když jsem to ještě tenkrát nevěděl.
Po návratu jsem šel trénovat s drakem kopec. Ten kopec se teď jmenuje Smeťák (landový spot v Praze). Obalil jsem se celý do chráničů, takže jsem si při pořádné držce v poryvu odřel pouze ruce, které jsem měl holé a zapíchal si do nich asi 300 jehliček z bodláků. Na suchu mi to nevyšlo, jel jsem na vodu, na Nechranice. Byl listopad, Nechranice polovypuštěné, s přítelkyní jsme tam byli sami.
Jako každé správné jelito jsem neměl odhad na sílu větru a hrubě jsem přeceňoval své schopnosti. Vybalil jsem 13ti metrového Diesla ve velmi silném větru. Neměřil jsem ho, ale písek a kamínky lítaly do výše kolen (odhadem 15m/s). Pokynul jsem Jarce, že budu startovat. Zvedla draka, vítr s ní a se mnou notně cloumal.
Už jsem chtěl zvednout palec, když jsem uviděl tři floutky, jak jdou s rukama v kapsách k nám. Pak se odehrál následující rozhovor: Oni: „Jsi fakt hustej!“. Já: „Proč?“ Oni: „Počkej! Moment, ty to neumíš?“ Já: „Umím, už jsem se rozjel doleva!“ Oni: „OKAMŽITĚ to polož, sbal a jeď domů!!!“. Dodnes nevím, kdo to byl, ale zachránili mi život:).
Dále už to šlo v rychlém sledu. Výlet do Holandska, kde jsem se ve strašném čopu rozjel i doprava, naučil se nastoupávat (samozřejmě ještě ne kdykoli, ale pouze v ideálních větrných podmínkách); Dánsko, kde jsem již jako „velký máza“ málem utopil zamotaný v rybářských sítích;
Nechranice, kde jsem plaval s odstřeleným drakem několik stovek metrů a přitom si namotal všechny šňůry na jednu nohu (rozmotávání - projekt na 2 hodiny). Prostě jedna vypečenější akce než druhá. Znáte to:). Sbíral jsem zkušenosti stylem pokus omyl, protože videa „how to do“ ještě nebyly.
V roce 2009 jsem pobýval rok v Kanadě, kam jsem s velkým očekáváním bral komoráče na sníh, abych tam zjistil, že se na sníh bez skútru nedostanu, zatímco celé léto tam ve Squamishi fičela snad nejlepší termika na světě. Nechal jsem si poslat vodní cajky a celé léto tam projezdil, štípal se a vůbec progresil.
Tam jsem udělal svůj první kiteloop backroll (v západních Čechách známý též jako „Vyndavač“) stylem poprvé to vyšlo OK, ale podruhé jsem to tam poslal tak, že mě Vyndavač opravdu „vyndal“. Vyražený dech, celkový otřes, nicméně já na živu a nad vodou. Jak jinak dlouhé dragování pro prkno.
Tam jsem si poprvé uvědomil, že se můj život mění. Vlastně mě na to upozornila přítelkyně, mně to připadalo úplně normální. Dojížděl jsem třikrát týdně po práci na spot 80 km tam a zase zpět kvůli hodině večerního ježdění, veškerý volný čas jsem trávil na spotu, o víkendech jsem tam přijížděl asi hodinu před zapnutím termiky, co kdyby náhodou přišla dříve.
Když jsem se ráno probudil, kouknul jsem se z okna, ne co si mám obléci na sebe do práce, ale jestli fouká. Na přítelkyni to mělo taky vliv. Tak dlouho jsem ji přesvědčoval, že chce jet se mnou kitovat, až se z ní stal nejlepší Buddy (nahazovač draků) v Britské Kolumbii. Odstartovala a chytla více draků než Bajaja.
Od té doby se to „normální“ stalo součástí mého každodenního života. Navíc jsem měl veliké štěstí a potkal jsem současnou partnerku, ze které se vyklubal nejlepší parťák na kitové a snowboardové výlety.
Naštěstí Jíťa není žádný pasivní přihlížeč. Aktivně jezdí a progresí. Náš tým se nedávno rozrostl o malého synka, který to s námi všechno sdílí.
Když dnes dostanu otázku, jaký je kiteboarding, řeknu „především velmi návykový“. Tím se dostávám k titulku článku.
Jak poznáte, že se z Vás stává větrofanatik?
- Ráno vstanete a koukáte na stromy před okny, zda se větve hýbou ve větru a jak hodně. Místo „dobré ráno miláčku“ řeknete „dnes by to šlo, fouká 6m/s“.
- První webová stránka, kterou ráno otevřete, je Windguru.cz, popř. některá webová kamera na blízkém spotu.
- První sms nebo telefonát za den je podobnému magorovi s dotazem kam a zda tam fouká.
- Reagujete podrážděně na výzvu partnera, že je třeba v sobotu zajet za maminkou na oslavu jejích narozenin, protože na víkend Windguru hlásí parádní severozápad na MKB.
- Následujících X víkendů automaticky předpokládáte, že se jede za větrem.
- Ve čtvrtek odpoledne vymyslíte báječný výlet s rodinou na nádherný ostrov v Baltském moři (Rujána), kde jedna cesta má pouhých 800km a dovolená u moře potrvá do neděle. Odjezd za 2 hodiny, partner i děti musí být sbalené, omluvenka na pátek do školy napsaná. Přijde Vám nepochopitelné, že s Vámi nikdo nechce jet, takže voláte zase magorům.
Stejně postižení na dovolené u moře
- Cestujete k moři cca 30x častěji, než běžná, aktivně-turistická populace. Svým známým to už raději ani neříkáte, protože nechcete poslouchat, že se máte jako paša, pořád dovolené u moře.
- Na dotaz partnera, jaký jste měl den, odpovíte, že jste poslal pěkný backroll i na levou nohu, ale že nefoukalo nic moc. Atd.
Ale nebojte se, Vy si změny nevšimnete, přijde Vám to všechno hrozně přirozené a vlastně nechápete, jak jste to bez draka mohli vydržet tak dlouho. A jak jste se stal větrofanatikem Vy? Pište…