... aneb jak mě synek naučil víc než já jeho.

Cíl byl jasný - naučit syna jezdit co nejdříve

Jak jistě víte, kiteboarding miluju. Oprava: milujeme i s Jíťou (mojí partnerkou a maminkou našich společných odlitků). Je to naše vášeň, za kterou společně jezdíme už řadu let. Říkám tomu výlety s naším malým teamem. Když se mi narodil synek, byl jsem pevně odhodlanej ho do kitování co nejdříve zasvětit. V mých snech jsme se spolu od jeho 4 let proháněli po řeckých flatech a já mu ukazoval, jak se dělají triky.

Od malička jsem ho vedl k pohybu. Lezení po všem možném, skákání ze všeho možného tátovi do náruče, žebřiny, míče, trampolíny, odrážedla, atd. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by neměl později přejít na kite. Už od jeho 4 let jsme zkoušeli cvičného draka. Ve slabém větru, plus jsem ho musel držet, pač i tak by ho to odfouklo. Vozil jsem ho mezi nohama na prkně, skákali jsme spolu. Vždy jsem měl na paměti to, že ho nesmím nikde vyklopit, že mu nesmím udělat nepříjemnou zkušenost. To se nestalo, tak co to?

Nezájem

Čas běžel. 6, 7, 8 let a synek neměl zájem. Samé Lego, dinosauři, karty. Moji kamarádi mi volali a ptali se, jak synek jezdí. Že jejich 6letá dcera už jezdí. A jak si to užívá. A dalšího kamaráda synek v 7 letech začal kitovat, atd. No, musím přiznat, bolelo to. Nerozuměl jsem tomu, říkal jsem si, vždyť nás přeci každou chvíli vidí, jak s maminkou vylézáme z vody s rohlíkem na puse. Že přeci není možné, aby ho to nechytlo! Ale nechytlo. Na každý výlet jsem mu vozil malého draka, prkno, trapéz a pořád to tam akorát v autě překáželo. A každý výlet jsem si říkal, že už mu to nikdy nevezmu a že mě o to bude muset třikrát požádat, než mu to znovu vezmu.

Pořád jsem měl v hlavě svůj případ, kdy jsem se snowboardem začal až ve svých 30 letech. Kamarád mě nutil/přemlouval/přesvědčoval zhruba 10 let zpátky, že to mám zkusit, že je to boží. Jenže já ne, já byl lyžař. Strašně mě to baví, ale začal jsem pozdě. Jak bych mohl jezdit, kdybych začal ve věku, kdy jsem se ještě nebál?

Řecko, podzim 2024

Pořád jsem se trápil, vymýšlel, konzultoval, až jsem to vzdal. Letos jsem si řekl, že na to kašlu. Že je to jeho cesta a že pokud nebude vůbec chtít jezdit s drakem, že to je jeho věc. Vlastně co, alespoň budu mít více času na vodě pro sebe 😊.

V tomto duchu jsme jeli i letošní podzimní Řecko. Trávili jsme na vodě s Jíťou hodně času. Freestyle, foil, wingfoil. Dost jsme do toho oba šlapali, až si Jíťa při jedné nevinné kravince zranila koleno. V tu chvíli pro ni Řecko s drakem prakticky skončilo. Měli jsme před sebou ještě asi tři týdny, bál jsem se, že bude chtít jet domů. Naštěstí nechtěla, takže jsem mohl být na vodě ještě o trochu více.

Besný

Přijel za náma Besňák, Besný kamarád mu říkáme. Společně jsme se pokoušeli synka učit už minulé dvě sezony, ale s pramalým úspěchem. Besný vymýšlel různé motivační programy zahrnující dinosary, auta na ovládání, což fungovalo vždycky tak den a pak konec. To jsem zakázal. Že až bude jezdit, tak mu může koupit třeba auto, do té doby nic.

Situace letos byla ovšem jiná než jiné Řecko. Já byl hodně vyježděnej, Jíťa nejezdila a Besný se nudil a vymýšlet blbosti 😊. Říkám si, kdy učit synka, když ne teď?

Nafpaktos

Jak to bývá, pomohla nám náhoda, spíše tedy shoda okolností. Na jedné straně nastavení našeho teamu. Na straně druhé nás podmínky podzimního Řecka zahnali na spot, o kterém jsme ani neuvažovali. Na Ráches a Flatlandu přestalo foukat, na Drepánu bouře zrušila kosu, takže tam nebyl vůbec žádný flat. Kam vyrazit? Zkusíme Nafpaktos.

Nafpaktos, tam si to sedlo, výlet dostal novou dynamiku. Dopoledne foukalo méně, přes den přidávalo, nejsilnější vítr byl zhruba od 2 do 4 hodin, pak to šlo zase dolu. Plus mělčina s pískem, stabilní vítr 14 dní v kuse a spousta prostoru. Lokálové dorazili vždy jen na odpoledne, takže hodně času byl spot vyhrazený jen pro nás. Ideální místo na učení.

Malé pokroky, sem tam velké pády

Bylo to tak pěkné místo na učení, že mi z toho zase ruplo v kouli. Musel jsem se na sílu ovládat, když synek nechtěl jít do vody s drakem. On totiž vodu miluje, a i když byla zima (já jezdil v neoprenu), trávil ve vodě dlouhé minuty až hodiny řáděním ve vlnách. Jeho výmluva, proč nechce jít do vody s drakem, byla, že je mu zima ☹.

A zase se přiznám, že v tu dobu jsem na sílu začal vymýšlet všechny možné taktiky, jak ho do té vody dostat. Teď se trochu stydím, ale používal jsem úskoky, přemlouvání, vyhrožování, nátlak a jiné postupy „milujících rodičů“. Nakonec se to povedlo každý den po dobu zhruba dvanácti dnů. Jenže pokaždé pouze tak na půl hodiny. Ale i za tu půl hodinu jsem byl šťastný, jako blecha. I když jsem se zařekl, výbavu pro synka jsem samozřejmě v autě měl 😊.

Besný odjezd

Takhle to šlo týden až Besný musel odjet domů. V tu chvíli nebyl nikdo, kdy by se synkem běhal. Takže jsme přešli na systém: pomůžu ti se startem, dál se snaž sám. K mému velkému překvapení to fungovalo. Bylo to dáno tím, že do té doby nalítal s drakem tolik času, že s ním neměl problémy a mohl se soustředit pouze na tělo a prkno.

Během dvou dnů se rozjezdil a pak už to bylo veselejší. Samozřejmě přišly pády, které naštěstí nikdy neskončily nijak zle. Ale nějaké slzičky byly, a to pak bylo na mně, abych je osušil a znovu nastolil pocit bezpečí a pohody.

Po jednom obzvláště vydařeném pádu – dopředný skok zhruba 3 metry do dálky a následným zarytím nosem do vody a písku jsem se musel uchýlit k další lsti. Slzy byly tentokrát větší a vypadalo to na stop pro následující dny. Pak říkám Přemíkovi, hele, víš k čemu jsou ty pády dobrý? Koukal na mě, jako zjara. No přece proto, abys měl o čem večer na výletech mezi kitery povídat. Kiteři si povídají o pořádných držkách, nikdo si přeci nepovídá o tom, jak pěkně projel zatáčku. Bylo vidět, jak synek povyrostl a ptal se, jestli to byla právě ta držka, o které bude moci jednou vyprávět?

Každý večer jsme si pak povídali o jízdách i o pádech. Bylo vidět, že synka to baví, i když na vodu se mu v čase výuky nikdy moc nechtělo. Po ježdění byl ale nadšený. Tam jsem si uvědomil, že to vypadá, že přeci jen z něj kiter bude 😊.

Synku, jestli to čteš, tady najdeš, kam ses dostal na podzim roku 2024, ve věku tvých 9 let a 3 měsíců. Startuješ sám, jezdíš na obě strany, dokážeš nastoupat, otočit se a jet zpět. Malé vlnky ti nevadí, draka ovládáš vcelku v pohodě. Na mělčině dokážeš restartovat draka z vody. Nesmíš ovšem spadnout a ztratit desku. Prkno si ještě sám na nohy nedáš. To musí doběhnout táta a pomoct ti. Na tom zapracujeme příště.

Tipy a triky pro rodiče, jak na učení vlastních dětí

Záměrně píšu na učení vlastních dětí, protože to je jiná disciplína než učit cizí děti, potažmo dospěláky. U ostatních lidí si učitel do učení nepromítá všechny zkušenosti s dítětem, plány, sny, ale i strachy a pochybnosti (především tedy o sobě).

Naše výchozí pozice. Přemík je opatrňák, není to žádná raketa. Nemusím ho brzdit, spíše podporovat až postrkovat do akce. Když má svojí motivaci, dokáže být vytrvalý a zapálený. Pokud ji nemá, nic s ním nenadělám. Když na něj tlačím, dosáhnu zpravidla pravého opaku. Motoricky je vcelku šikovný, ale bojí se o sebe. Má rád vodu, nebojí se jí, umí dobře plavat a potápět se.

Pár tipů, co považuji za důležité při učení dětí

1. Počkejte si na okamžik, kdy dítě přijde samo. Nejlepší a NEJRYCHLEJŠÍ je, když dítě opravdu CHCE. Kiteboarding není raketová věda a dítě se to naučí za pár okamžiků, pokud opravdu samo chce. Když chce táta, to je jen malá motivace. To, že dítě samo přijde, se dá docílit ve skupině dětí, kde někteří jezdí a jiní ne.
2. TRPĚLIVOST, TRPĚLIVOST, TRPĚLIVOST! Netlačte na pilu, nekřičte a nerozčilujte se. To vypadá samozřejmě, ale rozhodně to samozřejmé není. Tatínci (ale i maminky) se umějí pořádně rozparádit, pokud jejich ratolest nedělá věci dle jejich představ. Já sám jsem s tím bojoval hodně a stále bojuju. Je lepší si rok počkat na usměvavé a spokojené dítě, než se koukat hned na ubrečené. To ubrečené to stejně později nebude dělat. Jako u všechno ostatního je nejlepší učení HROU. Dítě se nechce učit, chce si hrát. Udělejte všechno pro to, aby to bylo zábavné.
3. Délku lekce přizpůsobte potřebám a nastavení dítěte. U nás půlhodinka denně byla akorát. Je to o trpělivosti a rodičovské výdrži, chodit do vody každý den pouze na půl hodiny (někdy dvakrát), ale nám se to vyplatilo. I když to není půlhodinka, nepřetahujte. Je třeba vycítit, kdy skončit.
4. Pomalu překonávejte dětský strach. Mimochodem i maminek 😊. Viděl jsem, že se synek bojí. U nás říkat „neměj strach“ moc nepomáhalo. Říkal jsem mu, „jsem tu s tebou a hlídám tě“. A dále jsem mu říkal, že i já se bál jako blázen, že je to normální. Že i teď na novém spotu mě pokaždé před startem brní vejce 😊. Strach je dobrej, protože tě udrží ve střehu, říkal jsem mu. A taky jsem ho nechal vidět, že pády nejsou konec světa.
5. Dbejte na to, abyste neztratili jeho důvěru. Udělejte všechno pro to, aby nedocházelo k nebezpečným nebo i hodně nepříjemným situacím. Abyste
6. Chvalte, ale spíše za přístup než za dosažený výsledek, a moc nekritizujte. Výsledky totiž dost často nejsou vidět, přístup ano. Na kritiku je vždycky času dost.
7. Levá / pravá. Vysloveně technická poznámka. Levou a pravou ještě moc nedávají (ostatně jako mnozí dospěláci 😊). Je lepší říkat červená / zelená. Ke břehu / do moře, atd.
8. Užívejte si to. Jednou na to budete vzpomínat, jako na začátek velké cesty.

Poučení pro tátu: Nejde o výsledek, ale o cestu

Musím přiznat, že tahle zkušenost naučila asi víc mě než synka. Především to, že při učení vlastního dítěte jde mnohem víc o vztah než o výsledek. Kiteboarding miluju. Ale musel jsem se smířit s tím, že ho syn provozovat nebude, abych si učení užíval.

Uvidíme, jak to bude dál. V zimě bych chtěl vyrazit na sníh, lyže má taky rád, tak snad to půjde. Ale více se těším na jaro, voda je voda. Budu vás informovat 😊.

Aloha, ať nám to fouká! 🌬️

Přemek

PS: Nedávno mi říkal, když jsem ho uspával. „Táto, víš na co se těším?“ „Na kitování!“ Vznášel jsem se deset metrů nad zemí 😊.

PPS: Co druhý odlitek Fáfa? Ta se těší už dlouho, ale je pořád hodně maličká, takže jí odfukuje i cvičňák. Na druhou stranu od Přemíka mluví o kitování už dva roky a má tah na bránu. Tak uvidíme.